Highways

2021–2024, Photography

I’ve been traveling on highways since childhood. From sitting in the back seat of the car as a child to the passenger seat and eventually to becoming the driver myself. Over time, I started to wonder what lies behind the massive concrete walls that separate highways from the surrounding world. What’s behind these barriers? What is the space directly beyond them like? Do they really serve their purpose? The questions piled up, but answers remained unclear—until I decided to see for myself.

What I found was a hidden world. A microcosm full of strange scenes and human stories. Highways turned into stages for both absurd and poetic moments, revealing the fragility of ecosystems and traces of human activity. Nature here fights for its space.

Over the course of three years, I traveled hundreds of kilometers along highways. Starting with a purely documentary approach, I gradually shifted towards a more contemplative expression, capturing narrative images I encountered during my travels. In doing so, I pieced together a mosaic of this strange place, where people spend only as much time as absolutely necessary.

Dálnice mě provázejí od dětství. Od dětských let na zadním sedadle přes místo spolujezdce až k momentu, kdy jsem sám usedl za volant. Postupem času jsem začal přemýšlet, co se vlastně skrývá za těmi masivními betonovými zdmi, které dálnici oddělují od okolního světa. Co je za těmi bariérami? Jak vypadá prostor těsně za nimi? Plní skutečně svůj účel? Otázek přibývalo, ale odpovědi zůstávaly nejasné – dokud jsem se nerozhodl přesvědčit se na vlastní oči.

To, co jsem objevil, byl skrytý svět. Mikrokosmos plný zvláštních výjevů a lidských příběhů. Dálnice se proměnily v jeviště pro absurdní i poetické momenty, odhalující křehkost ekosystémů i stopy lidské činnosti. Příroda tu svádí neustálý boj o svůj prostor.

Během tří let jsem podél dálnic najezdil stovky kilometrů. Od čistě dokumentárního přístupu jsem se postupně posunul k rozjímavějšímu vyjádření a zachycoval narativní obrazy, které mě na cestách potkávaly. Skládal jsem tak mozaiku tohoto podivného místa, kde lidé tráví jen tolik času, kolik je nezbytně nutné.

↓

As I walk along the wall, I notice a piece of ice hanging from the highway drainage pipe, like a stalactite from another world. The flow of traffic, the flow of water. A shift from liquid to solid, like fast-moving cars coming to a halt in a traffic jam.

Jdu podél stěny a všimnu si kusu ledu, který visí z dálniční výpusti jako stalaktit z jiného světa. Proud dopravy, proud vody. Proměna tekutého v pevné – jako když se auta v pohybu náhle zastaví v zácpě.

There is a space of about a meter and a half between the garden fence and the noise wall, which should serve as a safe place in the event of a car accident. In one place, the clematis vitalba has grown so large that it has completely torn the reinforcing mesh away from the noise barrier and has spread in all directions. The liana formed a kind of sphere that completely sealed off the escape area. I can’t go on. The plant appears to be an entity that’s eating the wall itself and won’t let anyone in. I must find another way.

Mezi plotem zahrady a protihlukovou stěnou zbývá asi metr a půl široký pás, který má v případě nehody sloužit jako úniková zóna. Na jednom místě se ale plamének tak rozrostl, že úplně odtrhl armovací síť od stěny a rozlezl se do všech stran. Liana vytvořila jakousi neprostupnou sféru, která únikový prostor totálně uzavřela. Nemůžu dál. Ta rostlina působí jako cizí entita, která požírá samotnou zeď a nikoho před sebe nepustí. Musím najít jinou cestu.

I feel stranded here, like on a deserted island, surrounded by the endless flow of cars and trucks rushing down the highway. The vehicles roar like a restless sea. No one stops; no one can.

Připadám si tu jako trosečník na pustém ostrově, obklopený nekonečným proudem aut a kamionů, které se řítí po dálnici. Auta burácí jako neklidné moře. Nikdo nezastavuje; nikdo ani nemůže.